Haunted World

31. května 2010 v 19:44 | Niikagi |  pokusy
Hahaha, tak tohle bylo napsaný ještě než jsem zapomněla heslo...


"Plans, plans, plans... Thay all have their plans. I just put their plans over."
Haunted world. Haunted life. Nejspíš název dnešní kapitoly. Asi tak pár tejdnů nazpátek mně napad zase jeden nehorázně šílenej nápad (když jsme u toho slova "nehorázně" musim vám říct jednu trapnou příhodu a ztrapnit tak svojí matku. Tak na den jsme doma přestali topit, vůbec nevim proč. Možná další z otcovo šílenejch nápadů, jak ušetřit na elektřině a vydělat na tý jeho úžasný fotovoltaice. No nic. Čili já už jsem se tak druhej den třásla zimou, podotýkám, že 1.4. v 00:05 cca, jsem schválně zapnula všechno topení, aby si příbuzenstvo užilo "horkou" noc. Hehe. Topení se ale stejně nezapnula, takže jeden z mojich "ranných půlnočních žertíků" nevyšel. Topení se ohřálo až ráno toho dne, při tom si máti přijela s kytkama, a že jí to my gorilla bro má přenýst přes celej barák, až na terasu. Tak on si tam otevřel ty dveře, mnou pracně vytopenej barák byl rázem zase jak márnice. To jedna příhoda. [K tomuhle vytápění se vrátim.] Někdy tak odpoledne, kolem třetí bych to tipla, jsem vyjímečně vylezla od sebe z pokoje a šla nahoru do kuchyně. Prošla jsem se hornim patrem, zanadávala si jaká tu je "nehorázná" zima, načež na mně matka začala řvát, ať se "horázně" oblíknu, a já na ní, že slovo "horázně" neexistuje, a že by to jako učitelka češtiny mohla vědět. Při mojem krásnym dupání ze schodů jsem si ještě neodpustila poznámku ve smyslu "...už se nedivim proč mám vždycky ze slohu dvojku, když mi ho kontroluješ ty." Toť tato příhoda. Konec závorky.) přemejšlet o celym světě. A došla jsem jenom k pár debilitám o kterejch jsem věděla. Vlastně, jsem nepřišla na nic novýho. Asi tak dva lidi, možná víc, mi řekla, že to je zbytečný, že stejně svět nepochopim. Od toho prvního to bylo upřímné, a navíc věděl, že se trápim, i když ne kvůli čemu, nevadí, o tom se teď nechci rozepisovat. Ten druhej mi řek to samý, ale bylo mu úplně jedno proč to dělám. To je ten rozdíl mezi přítelem, kamarádem a známými. Chápete? Přítel, kolik jich vlastně člověk má? Ani jednoho. Je to krutá pravda. Zapomeňte na nějakou první třídu "Budem nejlepší kamarádky?" "No tak jo... zrovna žádnou nemám.", jelikož teď žijete život, a nečtete pitomý vzpomínky. Přátelé neexistují. Krutá pravda, co? Rána pod pás? Přesně to jsem měla v plánu. Pokud teď ale přestanete číst, nedozvíte se zbytek. A to by byla sakra škoda. Děkuju, že čtete dál. Ještě že vás nemusim prosit na kolenou... na to bych se vám milostivě vykašlala, madam Elizabeth the 2nd . Vaše zasraná zkurvená špinavá Anglie by potřebovala Mr. Propera. Pardon, že odbočuju, ale Anglie taky patří do toho světa. Bohužel. Škoda že né do "onoho"... Někde jsem četla něco ve smyslu: Fake friends: Never ask you for food. Real friends: Are the reason why you havn't any food. A něco ve smyslu, že Fake friends vám napíšu až po pěti hodinách, že nemůžou přijít, ale Real friends radši dopředu řeknou, že nemůžou přijít, by nebylo? Kvůli tomu jsem ten náš blbej barák vytápěla. There's no sympathy for the dead. Já bych neřekla. Kdyby ne, nebyly by hřbitovy. Domněnka.
Taky vám na všechno doma odpovídaj hm, hm, hm? Na věci, co jsou pro vás důležitý? Zrovna dneska se mi to zase stalo, no že si vůbec stěžuju, mně se to děje pořád, ještě nikdy se mi nedostalo jiný odpovědi, ale kdyby aspoň dneska za tim řekli APRÍL! Možná bych to ještě brala... Přišel ke mně otec do pokoje, kouknul se mi na notebook a jakože co dělám, koukám se na anime, jaký?, Kuroshitsuji, cože? Kuto?, ne, Kuroshitsuji alias Black Butler, neboli Černý Sluha, aha, hm, ty máš nějaký ty knížky o focení viď?, jo, dvě, a pučíš mi je?, jo..., tak díky... Pěkná návštěva co? Sedíme u televize, já si tak nadšeně začnu vyprávět, že jsem dneska na netu objevila úžasnou stránku s cosplayema, kde chtěj za Jokera polovinu, co jinde. A taky že tam maj samotnou látku, ze který měl košili. S hexagonovym vzorem. A že už se vyprodává. A že už za chvíli nebude. A že maj i world shipping. Hmm. S pláčem a se slovy "na všechno co je pro mě důležitý mi vždycky odpovíte 'hm'!! jdu teda zase zpátky k sobě do kobky.." jsem odešla/odběhla do pokoje. Nejenom "přátelé" ubližují. To hlavně rodina.
Ať už vám nadává starší sourozenec 'špekosaure' a pak máte hezkej základ na anorexii, nebo na vás maj rodiče furt narážky kvůli tomu jak vypadáte, a "Přestaň si na hlavě dělat tu římskou chocholku!" nebo jak to moje matka nazývá natupírovaný vlasy. Snad oni by měli bejt ta hlavní oporo, když tu nejsou ti "přátelé" (kteří stejně neexistují), ne? "A proč chodíš pořád v černym? A proč vypadáš jako šašek? Tak když chce dělat šaška, ať si dělá no." Kdo z vás to skoro denně poslouchá doma? Já. Kolik dalších z vás si řeklo 'já'? Hm? Já.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama