It's my life! 1.díl....

1. dubna 2009 v 16:22 | Niikagi |  IML
tak...první bod splněn :D
jinak co bych vám k tomuhle napsala?....je to v ich-formě a něco takovýho člověk stvoří když je přibližně 750 km od domova a má puštěnou písničku ve který se 5x za sebou opakuje I'm sorry....
toť nějspíš vše :D joP!!!a ještě toho debilního názvu si nevšímejte....to jak se to mělo jmenovat sem si (DEBILE!!!!) samozřejmě nenapsala..(Mlč!!!)



Pohlédla jsem z okýnka auta, už zase na mně někdo mluvil. Na chvíli jsem se zaposlouchala."Přesně za půl roku ti už bude 14" rozjasnila se osoba sedící přede mnou, ano, moje matka. Nenáviděla jsem jí a ani nevím proč. "Hm" a potom jsem si pro sebe zamumlala ještě něco dalšího. Moji pozornost náhle upoutaly čtyři lesknoucí se malá kolečka v lese. Vypadalo to jako oči. Ale kdo by v tuhle hodinu byl v lese a ještě tak vysoko na stromě? Pokračovali jsme dál po silnici a za několik minut se opakovala ta samá situace. Co to má znamenat? pomyslela jsem si.Nejspíš se mi to jenom zdá, tak klid, na chvíli usnu a potom to zmizí. Snažila jsem se mermomocí usnout, ale nešlo. Stále jsem v lese viděla ty 'oči', a přibývaly. Po půl hodině už jsem viděla přibližně šest párů očí. Děsily mně. Některé byly pomněnkově až šedivě modré, jiné zas červené a zářící jako pochodně. I přesto všechny působily chladně a mrtvě. Bylo mi jasné, že určitě nepatří zvířatům, ale lidem také ne. Tak čí to byly tedy oči? Zničehonic jsem usnula- a dál si už nic nepamatuji.

Probudila jsem se v měkké, prostorné a luxusní posteli s temně modrými nebesy. Opřela jsem se o lokty a rozhlédla po pokoji. Celý byl v podobných barvách, stěny zdobily modré tkané tapety se složitým vzorem, nábytek byl pečlivě vyřezaný z tmavého ebenového dřeva a okna byla zatažena těžkými sametovými závěsy. U malého konferenčního stolečku seděl mladík, vypadal o něco starší než já. Tmavě hnědé až černé vlasy mu sahaly kousek nad ramena, jeho modré oči byly plné smutku i radosti a na tváři měl nevyzpytatelný úsměv. Jakmile si všiml, že jsem vzhůru přispěchal ke mně a sedl si na druhý konec postele. Pohlédla jsem mu přímo do očí a nečekala jsem takový pocit, projela mnou slabost, nenávist a veliký smutek. Znovu jsem spadla do postele a mladík vyběhl ze dveří. Přemítala jsem co se to se mnou stala, hlava mi třeštila, že jsem si myslela že asi umřu. Necítila jsem pravou nohu a když jsem se pokusila pohnout rukou uslyšela jsem mírné zakřupání. Po pár minutách, které mně připadaly jako věcnost se hoch vrátil společně s dalšími lidmi. Bylo jich celkem asi sedm, pět mužů a dvě ženy. A ten kluk. Všichni nade mnou stáli a mluvili, nejspíš o mně. Zneklidňovalo mně to. Jeden z nich se ke mně přikrčil."Jak se cítíš?" zeptal se."Hrozně..."popravdě jsem odpověděla. "Kdo by taky ne, když si jako jediná přežila vaší nehodu." "Cože?" sice jsem svojí rodinu nenáviděla, ale tohle? "Ano, jediná. Měla jsi štěstí, že jsme byli zrovna na blízku." Tak to oni nás sledovali z lesa! "Nedáš si jablko?" natáhl ruku se zeleným jablkem. Vděčně jsem přikývla a vzala si jablko. Zakousla jsem a potom si vzpomněla na rovnátka, čekala jsem kdy ucítím náraz, ale nic se nastalo. Jazykem jsem si přejela po zubech, po rovnátkách ani památky. Něco se tu děje, něco opravdu divného. Pomalu jsem dojedla jablko. "Pojď s námi" jakoby lusknutím prstů jsem se najednou mohla bezproblémů hýbat, vstala jsem z postele a nazula si steelky. Potom jsem se vydala na chodbu, kde už čekala ta podivná parta lidí.

Šli jsme dlouhými chodbami s červenými i jinak tmavými tapetami. Připadala jsem si jako ve snu. Po cestě jsme potkali několik dalších lidí, všichni byli bledí a měli podobné oči. Chladné a nenávistné. Všichni nás pozorovali s úctou a respektem. Zastavili jsme se před velkými dřevěnými dveřmi. Jeden muž zatáhnul za zvonek a po chvíli se dveře sami od sebe otevřeli. Pokračovali jsme dál velkým a rozlehlým pokojem. Došli jsme ke stolu, který zabíral skoro polovinu místnosti. Dostala jsem pokyn si sednout ke stolu a udělali tak i ostatní členové skupiny. V čele stolu seděl muž se snad nejchladnějšíma očima, kterého jsem kdy viděla. Sledoval mně, ale nikoho jiného. Potom pošeptal něco muži, který se mnou mluvil v pokoji a ten několikrát souhlasně přikývnul. Celou dobu mně však sledoval. "Vypadá to, že se ti daří skvěle" konečně promluvil. Na to jak vypadal, byl jeho hlas velice jemný. "Dostalo se mi té nejlepší péče" snažila jsem se mluvit co nejinteligentněji, ale asi to tak nevypadalo. Muže to očividně potěšilo, protože se mu na tváři objevil mírný úsměv. "Je tu pár věcí, které bys měla vědět. A asi tě moc nepotěší." tázavě jsem na něj pohlédla a mlčky ho vyzvala, aby mluvil dál. Nadechnul se a začal."První velice důležitá věc je, co se s tebou stalo. Ve skutečnosti jsme neměli jinou šanci jak tě zachránit. Je z tebe upír. Jako my všichni." "Čekala jsem něco horšího.." ve skutečnosti jsem vždycky věřila v nadpřirozeno a upíři pro mně byli na denním pořádku. Jen jsem předtím žádného nepotkala. "Další věc, doufám že ti nebude vadit zabíjet." nad touto věcí jsem se na chvíli zamyslela." Ne, myslím že ne." ostatní se mile uchechtli. "Tak to je dobře. Musím ti také připomenout, že aktuáoně jseš nejmladší upír, takže ti radím, abys ke všem ostatním měla respekt. A myslím že poslední věc..." na chvíli se odmlčel." Pátrali jsme po tobě už dlouho, tu nehodu jsme museli zapříčinit my, jinak by jsme tě nikdy nedostali. Ale věř, že pro to máme důvody" asi se mi otevřela pusa."To jako že jste je zabili vy?" dělal že mojí poznámku neslyšel. "Ta nejdůležitější věc a taky důvod proč jsi tu je, že jsi dcera Elterna." pusu už jsem měla nejspíš na podlaze. Slovo pževzala žena, která seděla po levici toho muže. "Eltern je náš vůdce klanu a ty jsi se před několika roky ztratila." Co bych jí na tohle měla odpovědět? Zřejmě vycítila, že jsem nesvá a tak pronesla poslední větu. "Michael tě rád provede po celém sídle klanu upírů, že ano?" hoch poslušně přikývl a zvedl se ze židle, potom pomohl i mně.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama